Olbram Zoubek patřil k nejvýznamnějším českým sochařům druhé poloviny 20. století a začátku nového milénia, narodil se 21. dubna 1926 v Praze – umírá 15. června 2017 také v Praze.

Prožil dětství v rodině, v níž se zásady výchovy řídily masarykovským humanismem a pochopením pro jeho volbu umělecké dráhy. Těsně po válce začal po krátké praxi v kamenické dilně studovat sochařství u profesora Josefa Wagnera na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kterou absolvoval v roce 1952. V témže roce se stal členem 2. krajského střediska Ústředního svazu československých výtvarných umělců. Od tohoto roku vystavoval na mnoha výstavách samostatných a skupinových doma i v zahraničí.

V roce 1958 vstoupil do tvůrčí skupiny Trasa, s kterou vystavoval do roku 1969. Od roku 1987 je zakládajícím členem Nové skupiny, po roce 1990 činný člen Umělecké besedy. Zúčastnil se řady mezinárodních sochařských sympozií. Kromě volné plastiky a reliéfů vytvořil větší počet plastik v architektuře, většinou jako výsledek soutěží a konkurzů. Vedle vlastní sochařské práce inspirované zejména archaickým středomořským figurativním sochařstvím (z tohoto hlediska jej mnohé spojuje se švýcarským sochařem Albertem Giacomettim) se od roku 1951 věnuje též restaurování. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha galeriích i soukromých sbírkách doma a v zahraničí. Příkladný je jeho celoživotní občanský postoj. Byl jedním z významných aktérů listopadové revoluce v roce 1989 a je autorem posmrtné masky a náhrobku Jana Palacha v Praze.